Vlasta | Ester Ledecká: Narodila jsem se inteligentním a vtipným rodičům (2023)

Sportovní svět šokovala v roce 2018 na olympiádě, ze které si přivezla zlaté medaile z lyžování i snowboardingu. A stále přidává další triumfy v obou disciplínách. Chcete vědět, jaký má vztah s rodiči, proč nechodila do školy a zda miluje sladkosti?

Vždy jste byli a jste rodinný tým. Pohádáte se někdy s mamkou nebo taťkou?

Není důvod. Občas vídám na kopci divoké hádky mezi závodníky a tatínky. To je peklo! V takovém prostředí se nedá pracovat. My máme s Jonášem kliku, že jsme se narodili prima, inteligentním a vtipným rodičům.

Tátovi ale říkáte s bráchou Janek a mámě mámo. Má to nějaký význam?

Jankovi jsme začali s Jonášem říkat Janku jednak proto, že se tak jmenuje, ale hlavně proto, že mu tak říkali všichni kolem. Ani maminka nám nikdy neřekla: Skočte za tatínkem do studia, ať jde na oběd. Řekla: Skočte říct Jankovi… Mamince ale říkáme maminka, protože to je maminka.

A je při závodech nervóznější maminka nebo Janek?

Janek. Nadechne se, když jsem na startu, a vydechne, až když dojedu do cíle. Smějeme se mu, že naštěstí jedu z kopce jen minutu, protože jinak by ho museli po každé jízdě rozdýchávat. Maminka je členem týmu, stojí na kopci nebo v cíli, nemá čas se nervovat. A Jonáš většinou zapomene, kdy mám závod, takže se výsledek – celý překvapený, že už jsem jela – dozví po závodě.

Učili jste se s Jonášem doma, hodně jste bydleli na horách. To muselo být bezva!

Bylo to fajn. Od chvíle, kdy jsme se naučili s bráchou číst, jsme se učili sami. Brzo jsme pochopili, že když budeme mít dobré známky, dostaneme ve škole individuální studijní plán, což znamená, že tam nebudeme muset chodit a budeme mít čas dělat to, co nás opravdu baví. Školou jsme se nezdržovali, ale vzděláváme se pořád.

Myslíte, že bez individuálního přístupu rodičů byste dnes nebyla tam, kde jste? Umíte si představit, že byste vyrůstala v tréninkovém týmu?

Já jsem to zažila. Jezdila jsem v týmech, ale odevšad mě vystrkali. Trenéři trvali na tom, ať se rozhodnu mezi lyžemi a snowboardem. Byla jsem v reprezentaci odmala v obou sportech, ale nikdo mi nevěřil, že budu závodit na jedné olympiádě na lyžích i na snowboardu. Musela jsem se tomu přizpůsobit, a tak jsem začala jezdit sama s maminkou. Lyžování i snowboarding jsou individuální sporty. To není hokej. Ano, dá se trénovat v týmu a je to i logisticky jednodušší, ale přístup ke každému sportovci musí být individuální. Trénuju v týmu s Američany, ale stejně musím mít svého fyzioterapeuta, servismana, řidiče, který se mnou pendluje mezi lyžemi a snowboardem. Rozhodla jsem se, že budu dělat dva sporty, tak musím mít takový tým, který tohle zvládne. Nemůžu se přizpůsobovat ostatním závodníkům. Něco jiného by bylo, kdybych jenom snowboardovala.

Tak jste jezdila s maminkou?

Ano a byla to ohromná zábava. Maminka není lyžařka ani snowboardistka, neuměla mi postavit slalom na trénink, neměly jsme tyče ani vrtačku. Sama jsem si mazala snowboardy i lyže. V šestnácti jsem si řekla, že udělám všechno pro to, abych mohla dělat sport profesionálně. Udělala jsem si s maminkou pečlivý plán a toho jsem se držela. Snowboardem jsem si postupně vydělala na snowboardového trenéra, pak na servismana. Začali se hlásit sponzoři a partneři, kteří měli zájem spojit svoji značku s mým jménem, a bylo na fyzioterapeuta. Od dvaceti let mám i lyžařského trenéra a poslední tři roky se mnou jezdí Ondra Bank, který je k nezaplacení. Mám asistenta snowboardového trenéra a občas si vozím na kempy kuchaře.

Ano, trénuje vás slavný závodník Ondra Bank a jeho bratr Tomáš. Odmlouváte jim? Hlavní trenér Tomáš si občas postěžuje, že ho neposloucháte a přidáváte si na trénincích…

Ne, ale někdy odmlouvají oni mně. Měla jsem kdysi dávno servismana-trenéra, kterého jsem musela vyměnit, protože se nezlepšoval, neakceptoval moje požadavky a pořád si vedl svou. Nepochopil, že mi bylo sice sedmnáct osmnáct, ale že jsem naprosto přesně věděla, co dělám a proč. Trenéři, fyzioterapeuti, servismani mi musí věřit, musí se mnou táhnout za jeden provaz. Protože když nebudou poslouchat, tak je vyměním. Basta!

Už světoznámá je vaše záliba ve sladkém. Co máte nejradši?

Nejradši mám zmrzlinu a čokoládu. Sladké jím, když je na dosah, takže díky mému spojení s čokoládou Milkou denně. Točila jsem nedávno reklamu pro Milku a režisér mi říká: Ester, nepřivírej tolik oči, když se zakusuješ do čokolády, to už je moc. A já na to: Já že přivírám oči? Pak jsem to zkusila znovu a uvědomila si, že to tak prostě je… Těžko se mi natáčel záběr, aniž bych se neponořila do té sladké dobroty a jen tak si kousla.

Čím dalším hřešíte?

Nemám pocit, že něčím hřeším. Jím vyváženou stravu – rybu a hranolky. Ovoce se zmrzlinou, čokoládou a šlehačkou. Jím pořád stejně. V létě i v zimě, v závodní sezoně i o prázdninách.

Jak probíhá váš den před závodem a den závodu?

Dny jsou pořád stejné: Vstanu, nasnídám se, jdu na závody, najím se a jdu spát. Mezitím mi někdo připomene, ať se napiju. Na to zapomínám.

A jak slavíte úspěchy?

Alkohol nepiju vůbec. Najím se a jdu spát.

Máte doma vystavené olympijské medaile?

Obě medaile mi doma visí na šestiramenném věšáku. Jsou ve skvělé společnosti, nechybí tam totiž ani medaile z dětských závodů. Vždy když k nim pověsím další, tak to tak hezky zacinká.

To už asi cinká dost! Z poslední olympiády jste přivezla dvě zlaté medaile – tu nečekanou ze superobřího slalomu v alpském lyžování a o týden později jste ovládla paralelní obří slalom na snowboardu. Jaký je to pocit po dvou letech?

Závody na zimních olympijských hrách v Koreji byly jen jedny z mnoha, od té doby jsem jela spoustu skvělých závodů na lyžích i na snowboardu. Dávám přednost celkovému pořadí ve světových pohárech před jedním závodem na mistrovství světa nebo na olympiádě. To totiž ukazuje na úroveň závodníka během celé sezony. Dokázala jsem, že je možné se připravit na dva vrcholy zimní sezony ve dvou sportech. Splnila jsem si jeden ze svých snů a mám radost, že jsem zvedla náladu spoustě sportovních fanoušků po celém světě. Ráda se směju, takže všechny reakce a frky na můj výkon, které se vyrojily, mě pobavily.

Váš výraz, když jste si zajela na olympiádě pro zlato v superobřím slalomu, byl všeříkající. Jaký to byl pocit uvnitř?

Stejný jako po každém jiném závodě. Přemýšlela jsem, jestli se mi podařilo podle rad Ondry Banka udělat všechno správně. Ta jízda mě moc bavila, takže jsem dumala, jestli by mi hlavní trenér Tomáš neuměl zařídit, abych si ten kopec mohla sjet po skončení závodu ještě jednou. On pro mě totiž dokáže zařídit úplně cokoli! Přemýšlela jsem taky, jestli mi servisman Olsen přibrousil hrany, jak jsem ho na startu prosila, protože se mi v některých úsecích zdálo, že mi nedržely lyže. To, že mi pak kameraman řekl, že jsem dojela první, bylo fajn, ale za mnou jela ještě spousta skvělých závodnic, tak jsem to zase tak neprožívala. Uvnitř jsem byla pořád ještě na kopci a projížděla jsem si tu jízdu, byla jsem dost mimo… Analyzovala jsem ji a těšila se na večerní rozbor videa.

Jaká byla celá loňská sezona?

Poolympijská sezona byla dosud moje nejúspěšnější jak na snowboardu, tak na lyžích. Každý rok se snažím o kousek posunout a jsem pyšná, že se mi to zase podařilo. Počtvrté za sebou jsem vyhrála velký křišťálový glóbus ve snowboardingu. Přidala k němu i glóbus za paralelní obří slalom. Být tolik týdnů, měsíců, let světovou jedničkou… To je nádhera. A lyžování? Splněný sen! Po sezoně jsem byla v žebříčku mezi 30 nejlepšími světovými lyžařkami, a to hned ve třech disciplínách! Když mi to Tomáš řekl, tak jsem mu nevěřila. Neumím hledat v tabulkách, musel mi to ukázat. A fakt! Ve sjezdu 25., v super-G 28. a v alpské kombinaci 22. místo. Pro srovnání: v olympijské sezoně jsem byla ve svěťáku 47. a letos 28.! To je dobrý posun. Mám radost, protože ve světovém poháru na lyžích stále častěji atakuju 15. místo. Ano, je to oslava průměrnosti, ale musím být trpělivá a zkoušet se zlepšovat (v sezoně 2020 už zajela 1., 4. a 8. místo ve sjezdu a 6. místo v kombinaci, pozn. red.).

Cítíte velký rozdíl mezi vámi a těmi nejlepšími závodnicemi? Jakou roli hraje sbírání zkušeností a třeba fakt, že vaše konkurentky na stejné trati závodily třeba desetkrát?

Rozdíly mezi špičkou nejen ve snowboardingu, ale i v lyžování jsou naprosto minimální. Startovní pole je prostě vyrovnané. Vždyť se vyhrává o setiny! Samozřejmě je tu Mikaela Shiffrinová, Marcel Hirscher, což jsou lyžaři z jiné planety… Ale těch prvních 30 ve světě jezdí prostě skvěle. Je to stejné jako v ostatních sportech. Největší dřina je udržet se ve špičce. Říká se často, že velkou roli hraje materiál, zkušenosti, sněhové podmínky na trati, startovní čísla, jasně… ale já myslím, že mezi těmi nejlepšími závodníky už jde jen o to, jak se kdo vyspí. Ale abych odpověděla na vaši otázku – stále cítím rozdíl mezi mnou a těmi nejlepšími závodníky, a proto se snažím je dohnat a předehnat.

Máte cíl pro letošní sezonu?

Ano, jasně. Chci se zase alespoň o kousek posunout dopředu v lyžování a udržet kontakt se špičkou na snowboardu.

Jaké vládnou vztahy mezi špičkovými závodníky ve světovém poháru?

Všichni ve svěťáku jsou zábavní a přátelští, a to jak v tom lyžařském, tak v tom snowboardovém. Popíšu vám situaci při závodě super-G na olympiádě v Pchjongčchangu. Vede Rakušanka Anna Veithová. Když jdu s číslem 26 na start, všichni už jí blahopřejí ke zlatu. Ve stanu pro závodníky sedí u televize Marcel Hirscher (slavný rakouský lyžař) se svým nejlepším kamarádem a nejlepším rakouským snowboardistou Benjaminem Karlem a fandí „svým závodnicím“. Načež jedu já a rakouští snowboarďáci při každém mezičase víc a víc řvou, a když dojedu, Benjamin Karl stojí na stole, všichni společně oslavují můj výkon, smějí se, baví se… No tohle když jsem slyšela, tak jsem měla husí kůži po těle. Já se totiž dost stydím, takže si většinou s nikým moc nepovídám a vlastně jen tiše odpovídám na jejich otázky. Takhle jsem ale poznala, kolik přátel mám mezi sportovci a jaké mám ve světě postavení. Už jenom to, že zůstali koukat i na 26. závodnici, pro mě byla ohromná poklona!

Spousta lidí by od vás zlatou teď očekávala z každého závodu…

Zapsala jsem se do dějin sportu ojedinělým výkonem a je fakt, že jsem zaregistrovala, že by si někteří novináři přáli, abych vyhrávala olympiádu každý den. Kdo ale sleduje dlouhodobě moje výsledky, ví, že se zlepšuju po malých krůčcích. Ale i mezi mými fanoušky se najde pár „špičkových trenérů“, kteří vědí, co a jak bych měla dělat. Naštěstí jsou kolem mě inteligentní lidé, které baví sport, obdivují to, co dělám, a je jim sympatické, jakým způsobem. Vážím si jich moc i za to, že chápou, že se soustředím jen na sebe, a že rozumí, že jejich očekávání není pro mě důležité. Pro mě je klíčové to, co od sebe očekávám já a jak dokážu plnit svoje plány.

Koukáte se na videa úspěšnějších závodnic?

Snažím se učit od těch nejlepších. Stejně tak si vybírám do týmu ty nejlepší z nejlepších. Celý tým se musí učit, neustále se vzdělávat, pracovat na sobě.

Prý potřebujete vědět vše o závodních tratích i lyžích a snowboardech do detailu. Pomáhá vám to? Jste technický typ?

Ano. Chci mít veškeré dostupné informace. Ale ne zbytečné informace! Chci být co nejlíp připravená na všechny situace.

Kdy jste měla naposledy den úplně pro sebe, bez tréninku, bez sponzorských povinností, totální volno. A co jste dělala?

Už si ani nepamatuji, kdy to bylo, ale vím, co jsem dělala… Nejspíš jsem koukala na teleshopping nebo na nějakou podobnou blbost. Totální volno, jak říkáte, nemám ráda. Nějak nevím, jak s tím naložit. Mám ráda plán a režim, ale jak se ocitnu ve vzduchoprázdnu, jen čumím, nesmyslně uklízím, dlouho ležím ve vaně, ale nakonec stejně sednu, napíšu si, co bych chtěla stihnout, a už jedu podle plánu, knihovna, volejbal, oběd s bráchou, kino, tenis.

Jak naopak relaxujete po tréninku?

Vleže. Spím.

Pořád bydlíte s rodiči?

V osmnácti jsem se odstěhovala a bydlím sama. Já jsem ale nomád, věčně na cestách, takže jsem ve svém bytě jen pár dní v roce.

Stane se někdy, že se vám nechce trénovat?

Sportem živím sebe i tým, takže musím trénovat i ve dnech, kdy je tým na dovolené. Naštěstí mě trénink baví.

Takže ani nepotřebujete mentálního kouče nebo sportovního psychoterapeuta?

Ne. Ale často se mě na to někdo ptá. Nevěřím na kouče a psychoterapeuty. Věřím sobě. Nicméně je fakt, že jsem letos do svého týmu přijala nového člena – mentora. Během rozhovoru, který se mnou dělal pro časopis Vogue, se sám o tu práci přihlásil. Dal mi na sebe telefon, a protože nechce žádný plat, tak jsem ho vzala. Jmenuje se Jaromír Jágr. Uvidíme, jestli mi telefon vezme, až mu napíšu nebo zavolám, že potřebuju pomoc.

Co vás ještě baví kromě sportu?

Toho je hrozně moc. Od fyziky po muziku… Mám široký záběr.

I ve filmech? Co si nejraději pustíte?

Harryho Pottera.

Jakou hudbu posloucháte?

Prince, Lenny Kravitz, Rolling Stones, U2, ACDC, Huey Lewis & The News, no to bych vyjmenovávala do rána…

A čtete?

Miluju Petra Šabacha. Nejradši mám Rothschildovu flašku.

Co byste dělala, kdybyste musela žít bez sportu, a co máte v plánu po konci kariéry?

Nemám ráda kdyby. Moje budoucnost je přece ve hvězdách.